Rozhodla jsem se, právě teď a zcela spontánně, že bych mohla ten blog přecejen začít tvořit o něco veselejší :))
Život je přece krásnej

Pel motýlých křídel

3. června 2013 v 18:08 | mysshka
Zasílám v dlani po větru
dotek svých vlkých úst,
nechytly angínu
jsi tak daleko
a přitom tak blízko
teď dělí nás rozběsněné živly
a nějakou chvíli dělit budou
chybíš mi
chybí mi objetí,
pohlazení, sexy úsměv
a hlavně ty oči
velké jantarové a plné jiskřiček
které nepálí, jen příjemně hřejí
a vpalují tvojí podobu přímo do srdce
aby tam jako obraz zůstala na věky
vzpomínka,
vzpomínka krásná
vzpomínka nesmrtelná
chtěla bych být molekulou kyslíku, který dýcháš,
chtěla bych být cestou, kterou následuješ

Já vím... ty z principu nemiluješ....
 

Poker face

9. května 2013 v 21:57 | mysshka
Pusu zamkni na zámek
a zahoď všechny klíče,
i ten náhradní.

Nasaď si masku
Tvař se, že je ve světě všechno v pořádku.
Namaluj si makeupem úsměv na tváři,
falešný a neupřímný, který nezahřeje.

Nikdy nevíš, které stěny slyší.
Proto radši nevěř nikomu.
Ani sousedovi.

Hraj poker s lidmi.
Dělej co se žádá.
Nepřiznávej úspěch,
ani žes někdy strádal.
A až přijde na dialogy,
vyprávěj třeba o počasí...

růže a motýl

21. března 2013 v 0:26 | mysshka
Jednoho dne vykvetla uprostřed pouště růže.
Dlouho se bála, že je pouhým plevelem a motýli ji opovržlivě budou obletovat v honbě za jinými květinami.
Proto nechala na sebe usednout prvního motýla, který přiletěl do její blízkosti a nechala ho setrvat několik let.
Po setkání s jiným motýlem si uvědomila, že se potřebuje nadechnout, že má motýla ráda, ale v jeho společnosti nemůže dále růst a začíná se dusit a vadnout.
Druhý motýl ale nějak brzy o květinu ztratil zájem a jí to ranilo, ale poučilo do budoucna, že nesmí být na své motýli tak upnutá.
Poté si dlouho užívala přítomnost každého motýla, který přiletěl do její blízkosti.
Až se objevil jeden, který byl něčím zvláštní a přitažlivý a tohoto motýla pustila nasrz celou svou existencí. Ztratila rázem zájem o všechny motýli kolem, jakkoli zajímavé a barevné. První motýl se stal jejím společníkem a kamarádem, ale už jej nenechala usednout na svůj květ.
Díky různým motýlům si konečně uvědomila, že není plevelem, ale květinou, obyčejnou, ale milou a zajímavou. Možná, že ostatní růže byly tisíckrát krásnější, ale ona byla jedinečná, osobitá, měla své kouzlo a zvláštní moc, která dlouhé roky zůstávala skrytá.

Po všech trápeních, kdy poslední motýl přilétal a odlétal jak mu bylo příjemné se rozhodla, že přetrhá své kořeny s pouští a zkusí najít více vláhy. Tu náhle však začala mezi sebou a motýlem pozorovat zajímavé pouto. Cítila se s ním štastná a čím byl nedostupnější, tím jí s nim bylo lépe. Možná právě to kouzlo okamžiku, ty krásné společné chvíle a těšení dělali z jejich zvláštního vztahu něco mimořádného a tajemného. Něco, co dosud s jiným motýlem nepoznala.

S vědomím, že její kořeny jsou dočasné a musí si užít každé společné chvilky, než se přemístí pryč pustila z hlavy trápení a myšlenky nad ztrátou motýla. Netoužila chytit motýla trvale do sítě. Věděla, že by motýl kvůlí takové snaze zeslábl a zemřel vlivem strádání, nebo by dlouho nesetrval a brzy odletěl co nejdál. A o to rozhodně nestála.

Jednou, jednou jistě zvadne, až se motýl usadí s jinou květinou, nebo možná že se už nevrátí zpět do pouště, kde motýla potkala. Jednou je ale zadlouho a do té doby můžou dál vesele hrát hry aniž by řešili, co se stane zítra. Snad z jejich krásné pohádky zůstanou jen nejkrásnější vzpomínky nezakalené bolestí, smutkem, výčitkami.

Vše pomíjivé a nejisté je asi na světě nejkrásnější... Teprve ted konečně pochopila význam lásky a souznění, význam přítomného okamžiku. Rozvinula svůj květ naplno a jen pro něj, i když jen na dobu určitou...

jednou ale, až bude vysychat léty jistě bude vzpomínat na nejúžasnějšího motýla z celé motýlí říše bez ohledu na to, jak si tou dobou budou vzdálení...
 


Jarní

20. března 2013 v 12:06 | mysshka
Sluníčko hřeje,
duše se směje,
leckterá smuténka náhle pookřeje

Zpívají ptáci,
splíny se se sněhem ztrácí
květiny ze země raší
po zimě brzy se nezapráší
ledová královna má snad konečně po legraci

teplo a světlo vykouzlí úsměv na tváři,
dětinské obličeje se nadšením rozzáří
a vylíhnou se komáři :D :D :D

holky odhodí kabáty do skříně
oblíknou mini- ve vší počestnosti, zcela nevinně
a matky začnou se ptát synů, co se stalo
pochopí, že na ně přišlo jaro :D

Viva PUBERTA

12. února 2013 v 23:15 | mysshka
Cítím se jak malá hloupá puberťačka,
pro tebe jsem jen nepotřebná hračka
Zatímco si sním, že začneš mě mít rád,
s klidem tě nechávám si hrát
a musím se sama sobě smát,
když vidím tě přestírat,

že je ti se mnou hezky,
tak hážu za hlavu zbytečný stesky
Přemýšlím často matně,
proč by náš nevztah měl být vlastně špatně

I když se mi to pokaždý nelíbí,
oba máme čas na svoje záliby

Jenom čas od času prolítne mi hlavou,
co budu dělat, až potkáš tu svou pravou
a rozptýlení přestaneš potřebovat,
kam před světem poběžim se schovat?

I když moc velká šance není,
že se to mezi námi někdy změní,
jsem štastná, že aspon občas usínám v tvojí náruči.
Srdci prostě rozumem nelze poručit.
Cítím se u tebe nádherně a skvěle
Byť mám jen statut holky do postele

Hlavně tě nechci svou hloupostí ztratit,
protože neměla bych se kam vrátit,
až svět mě zase začne válcovat
K čemu je život, nesmíme-li druhé milovat?

kdo jSEM?

26. ledna 2013 v 14:14 | mysshka
Stále marně pátrám a ptám se sama sebe
na koho? na svou osobnost.
Jsem přísavka, inspirující se od jinejch,
závidějící,
závislá na lidech, na věcech, na jistotách
v době totálního chaosu a nejistoty
jsem křehká a přitom silná
toužící po závazku i po svobodě zároven
pravidelně ve snu o tom, jak odjedu do přírody, do světa
nechám vše za sebou
jsem tak samostatná a egocentrická až jsem naprosto nesamostatná

potřebuji aby mmě někdo vedl nebo zabavil
a když se o to dotyční snaží tak jim házim klacky pod nohy
s věčným ale na rtech

snažím se pomáhat a naslouchat,
ale každému cpu vždy na vššechno svůj názor
moje hlava je hyperaktivní a srší myšlenky 24/7

potřebuju asi stejně bláznivou bytost,
potřebuju asi citovýho nebo tělesnýho mrzáka,
psa, dítě, někoho o koho bych se starala, na koho se upla
a mohla žít štastně jeho život,
protože nemám představu o rámci svýho vlastního
je mi ze mě zle,
vím,kde chybuji a přesto nedokážu vstát a říct
konec srandy, jde se napravovat omyly

vím, kým bych chtěla být,
ale nejsem
ale jestli nejsem tím, kým chci
tak kdo vlastně jsem?

šachy

23. ledna 2013 v 17:38 | mysshka
jsem černá figurka na šachovém poli,
proč jen ten život tolik bolí
tolik věcí v životě bych chtěla
zatím zůstávám ztracená a osamělá

spřízněná duše v nedohlednu,
co vezme mě za ruku, když padám ke dnu

plácám se životem jak ryba na suchu
zděšeně lapám po vzduchu
a začínaj mi docházet síly,
pro co žít, co je mi nejvíc milý?

Nechávám průchod emocím,
hořskosti s příměsí bezmoci
a bojím se, že už mi není pomoci

Smutek proudí mi hlavou
hodili nás do moře- jen ať plavou
nikdo se neptal, jestli to zvládnem
nebo vyčerpáním na chodník padnem
a protrpíme se dnem za dnem

nevím kam dál směřovat,
jak zdravej rozum si mám zachovat,
když není tu nikdo kdo má mě rád
člověk, kterýho bych mohla upřímně a oboustranně milovat

doublepoem

16. ledna 2013 v 14:56 | mysshka
Našla jsem nový koníček,
skládat básně ve dvou :) zábavný


Jednou takhle ráno otevřel jsem oči,

Já asi neměl tolik pít,

země se propadá, svět se se mnou točí

kdo může mne z kocoviny vykoupit


večer začínal tak zábavně a slibně

netušil jsem, co se může stát

Pak ale koukali se divně,

a já začal se sám sebe bát.


Spousta úsměvů a pohledu dlouhých,

drahých nápojů co hrdlo ráčí,

řekl jsem pár stručných frází pouhých

a zavřel pusu, v domnění že už to stačí


začal jsem drinky po litrech objednávat

přestal jsem se asi ovládat

s lidmi jsem přestal vyjednávat

a na všechny začal nadávat


skončil jsem na zemi, politý od piva

a přestal vnímat, co se děje kolem

každý, jež se na mě podívá

pozná, že asi mluví s volem


Neměl jsem být tak urputný

a snažit se k smrti upít

přepadly mě výčitky ukrutný

proč chtěl jen jsem mozek mermomocí ztupit


asi za to může ona slečna

jež se mi u baru tak líbila

co zdála být se velmi vděčná

než tou nabídkou to zkazila


Kdo do ní by to řek

zrovna svatá nebyla

vystavila šek

a ještě k tomu hulila :D


trochu mě děvče dostalo na kolena

takové rozuzlení jsem jaktěživ nečekal

vypadala jak moje vyvolená

málem jsem se nachytal

a zhnusením se celý vylekal


od takové hnedle ruce pryč

nechci s ní víc mít

nepřišel jsem ukojit svůj chtíč

hledal jsem lásku a klid


jo hochu, láska se nehledá za barem,

s opilou holkou, v puse s cigárem

To je jak plést si libru s dolarem

a jitrnici s ovarem.

Brzy bys skončil s kněžským talárem


Nevím, která duše mě domů zavedla

ani co cestou sem se dělo

dobrá duše mě navedla,

však stejně dostal jsem dělo


Oko opuchlé stále víc a víc

ze rtu teče mi krev

nepamatuji si zhola nic

snad měl jsem pocit, že jsem tu šéf


jenomže to by v tom záludnost nebyla

kdyby tam nestála opilá gorila

Ruply mi nervy, když ti boty poblila,

což jest situace velmi nemilá.


Bohužel v nestřežený okamžik,

přišla rána a jen "blik"

ztratil jsem do rána vědomí

nevím, kdo do auta mě naložil

trápí mě výčitka svědomí,

že by si dík vřelý zasloužil


vzpomínám matně teď na všechno v nemocnici

jak jen to bývá, když je člověk po vopici.


Často smutně kouká doma na lednici

a všechno co s ní vzápětí vyzvrátí,

jen česnečka jej do pohody navrátí :D


Michaela R.
Pavel V.

touha

10. ledna 2013 v 12:41 | mysshka
chci utéct hodně hodně daleko
spálit mosty za celým svým životem
zapomenout na lidi, kteří mi do života kdy vlezly
začít od začátku
útěk mě nespasí... ale jiná možnost není
musím... nebo se z tohohle světa zbláznim
je plnej pokrytců a škodičů, kteří se v nejhorších chvílích na člověka sesypou jak vosy
a začnou do něj valit svoje moudra o životě, o tom co oni si myslí, že o životě vědí a co mě prý uniká
a podstatě štěstí
o pokoře, o tom, čeho bychom si měli vážit
ale nemít v sobě pokoru tak jsem to vzdala dávno....
musím najít cestičku
jak odsud rychle pryč....

konečná stanice?

2. ledna 2013 v 20:38 | mysshka
zapadlo slunce
došly naděje
ale i moje naděje na smrt- stejně na to nemam
a kašlu na to nestojí to za to

dám se na charitu a nebo začnu žít teprve ted ten správnej nevázanej a vypočítavej citově chladnej život
usoudil, že jsem blázen a že za to nestojím
a já jsem usoudila, že nemá smysl se trápit a čekat na něco, co nepřijde
chtěla jsem se v tý marný naději utápět ještě půl roku.... ale k čemu
nevěřim,že příde někdo lepší, ale někdo docela fajn se určitě brzo objeví....
jen nezatrpknout..... a zatim si začít užívat aspon občas, když osud dovolí
příjemnou společnost, kterýhokoli člověka, popovídat, zaflirtovat..... vždyt se to tak dneska dělá nebo ne?

Kam dál